BLOG JE V REKONSTRUKCI ;D

Monstrum

8. srpna 2015 v 14:48 | Kimesuke
Co bych k téhle povídce řekl no- *odkašle si*
Je to pro mě docela důležitý, tak doufám, že tu nebudou nějaké "hejty"
ale vy jste super, vy nehejtujete :3

Tak- přeji příjemné počtení
(budu vděčný za komentář ><)


Slyšel jsem ten známý tikot hodin. Zatajoval jsem dech a moje srdce bušilo jako splašené. Tajně jsem se modlil pod peřinou. Tak strašně moc jsem si přál, aby mi pomohl. Kdo? Kdokoliv. Prosím. Trochu jsem se převrátil v posteli a víc se zavrtal do peřiny. Tisknul jsem ji k sobě tak úzkostně, div jsem se pod ní neudusil. Z peřiny vykukovala jen má vystrašená očka. Třásl jsem se strachy, cítil jsem, jak jsem se nemohl ani pohnout, ale přitom bych teď nejradši vstal a utíkal, jak nejdál jen mohu. Tak strašně se bojím. Bojím se, až monstrum přijde. Monstrum přijde. Vím, že přijde a i přesto doufám, že se tak dnes nestane. Modlím se ke všem Bohům, které znám. Ať to monstrum pohltí sám ďábel. Prosím. Zachraňte mě někdo…
Prudce jsem sebou škubnul a posadil se na své posteli. Vyděšeně jsem se rozhlédl. Poté co jsem si uvědomil, že to byl jen další z mých pitomých snů, jsem se jen opět svalil na postel. Unaveně jsem vydechl. Tahle noční můra z dětství. Má stálá realita.
Rychle jsem vstal, co nejrychleji to šlo. Nechtěl jsem ho potkat. Vzal jsem si věci a vypadl z domu. Takhle se to opakuje už od mých devíti. Někdy se ptám, jestli to skončí, nebo budu muset skončit já? Nějak jsem si myslel, že jak začnu chodit na střední tak přestane. Nevím proč, nějak jsem v to tajně doufal. Doufal jsem, že to ustane. Ale stal se pravý opak.
Sedl jsem si do zadní lavice, byla jenom moje. Nikdo se mnou neseděl. Dřív chtěl, dřív než zjistil, jak jsem poškozený. Jsem tak zničený, že je pro mě tak těžké normálně fungovat. Bojím se. Bojím se lidí tak moc. Očima jsem bloudil po třídě. V levém okraji třídy seděla většina dívek, slyšel jsem jejich chichotání. Viděl jejich zlé úsměvy. Slyšel dokonce i to jak si šeptají. To jak se na mě dívají. Je na mě tak moc poznat, že je se mnou něco špatně? Je se mnou něco špatně? Sjel jsem pohledem doprava, k chlapcům. Uviděl jsem toho blonďáka. Jenom pohled na něj, připomíná mi to všechno. Láska je jenom zástěrka toho všeho. Nikdy mě nemiloval a ani já jeho. Jeho ruce, nesnáším jeho ruce. Nadechl jsem se, tak zhluboka jak jen to šlo, protože jsem měl strach, že už se nenadechnu. Jeho ruce mi připomínají to, jak jsem byl označen. Označen za poškozeného. Celou třídou. Celou školou. Všemi.
Kdybych jenom nevěřil, kdybych jenom nevěřil jeho slibům. Jeho úsměvům.
Zahlédl jsem tvář zelenoočka. Díval se na mě, jako vždy. Usmál se. Byl jediný, kdo se mnou mluvil. Byl jediný, kdo se na mě usmíval. Byl jediný, kdo tvrdil, že mne miluje. Byl jediný, kdo to říkal upřímně. Nic to, ale nemění. Nic to nemění na tom, jak jsem zničený. Říkal, že počká, že na všechno počká. Říkal, že je to takhle v pořádku. Utěšoval mě. Zelená v jeho očích mě uspávala, beze strachu. Beze strachu, že on přijde.
Hodiny ubíhaly a já jen sledoval děti z okna. Hrají si tak šťastně. Pozoroval jsem jejich úsměv, nerozuměl jsem tomu. Kde je spravedlnost. Proč jsem se nemohl takhle smát též? Proč?
Zelenoočko mi poklepal na rameno, byl konec školy. Zvedl jsem k němu oči, k jeho usmívající se tváři. Jakoby se už narodil s úsměvem, vždy se usmíval. Narovnal jsem se, byl jsem jediný, kdo se netěší na konec školy? Pomalu jsme kráčeli zaprášenou cestou ze školy, sledoval jsem ptáky, jak si volně lítají po nebi. Přiznal jsem, že kdybych mohl zemřít a znovu se narodit, přál bych si být něčím tak volným jako oni a nikoliv člověkem. Můj společník se jenom pousmál a řekl, že budu volný i v tomto životě. Snažil se být tak hodný a k mému překvapení jsem jeho klidnému a příjemnému hlasu i věřil. Samozřejmě, že lhal.
Došli jsme na rozcestí, rozcestí kde musím vždy opustit jeho úsměv. Vzhlédl jsem k němu a zašeptal, že zde se naše cesty dělí. Jako každý den. Kývnul. Prsty váhavě pohladil mou tvář. Prázdně jsem se díval do jeho očí a doufal, žadonil, prosil, aby se o to nepokoušel. Aby neudělal tuhle chybu. Tolik mě uklidňoval, ale věděl jsem, že díky mé zničenosti, by tohle rozšlapalo všechno. Přivřel oči, pomalu se nahnul. Udělal to. Proč. Proč. PROČ. Položil jsem mu dlaň na jeho tvář. Donutil jsem ho se stáhnout a beze slova jsem odešel. Zelenoočko proč jsi to pokazil? Lhal jsi nakonec jako všichni?

Otevřel jsem dveře. Vešel pomalu dovnitř. Rozhlédl jsem se a zahlédl mého otce v kuchyni. Pozdravil jsem a on mi můj pozdrav opětoval. Řekl, ať se jdu umýt, za chvilku bude jídlo. Ah. Bylo mi jasné, co bude následovat. ..
Slyšel jsem ten známý tikot hodin. Zatajoval jsem dech a moje srdce bušilo jako splašené. Tajně jsem se modlil pod peřinou. Tak strašně moc jsem si přál, aby mi pomohl. Kdo? Kdokoliv. Prosím. Trochu jsem se převrátil v posteli a víc se zavrtal do peřiny. Tisknul jsem ji k sobě tak úzkostně, div jsem se pod ní neudusil. Z peřiny vykukovala jen má vystrašená očka. Třásl jsem se strachy, cítil jsem, jak jsem se nemohl ani pohnout, ale přitom bych teď nejradši vstal a utíkal, jak nejdál jen mohu. Tak strašně se bojím. Bojím se, až monstrum přijde. Monstrum přijde. Vím, že přijde a i přesto doufám, že se tak dnes nestane. Modlím se ke všem Bohům, které znám. Ať to monstrum pohltí sám ďábel. Prosím. Zachraňte mě někdo. Cvakla klika. Cvakla tak strašně nahlas, až jsem se lekl. A i přesto, že jsem sebou škubnul, snažil jsem se předstírat, že spím. Svíral jsem pevně víčka k sobě. Držel peřinu tak křečovitě, doufajíc, že odejde. Neodešel. Jeho kroky se blížili. Krok za krokem. Rozléhalo se to v tom nekonečném tichu. Přerušil ho. Svým hlasem, zakřičel. A jeho velká ruka se ke mně přiřítila z tmy…
Prudce jsem sebou škubnul a posadil se na své posteli. Vyděšeně jsem se rozhlédl. Poté co jsem si uvědomil, že to byl jen další z mých pitomých snů, jsem se jen opět svalil na postel. Unaveně jsem vydechl. Tahle noční můra z dětství. Má stálá realita.
Vstal jsem, pomaleji než včera, ale i přesto jsem se dokázal dostat rychle pryč. Dřív než on příjde. Monstrum.
Ve třídě bylo všechno stejné, stejný hlouček dívek vlevo, stejný hlouček chlapců vpravo. Jenom zelenoočko, který měnil tuhle rutinu. Jeho úsměv byl dnes jiný než obvykle. Zachytil můj pohled a vstal, přibližoval se. Smutným hlasem se omluvil. Podíval jsem se mu do očí a řekl mu, že porušil svůj slib. Porušil ho. Ale pro jeho uklidňující oči, jsem se nezlobil. Mělo by snad cenu se zlobit? I přesto, že je to stejné jako vždy. On není stejný. Nebo v to, jsem aspoň doufal.
Hodiny ubíhaly jako každý den. Nevím, jestli rychle nebo pomalu. Nejspíš jsem byl moc mimo, abych byl schopný to vnímat. Poklepal mi na rameno. Kdo? Ten, kdo vždycky. Usmál se, trochu jsem se pousmál. Poslední dobou jsem měl pocit, jakoby všechno mělo být naposled.
Kráčeli jsme stejnou zaprášenou cestou. Věděl co se děje. On jediný, komu jsem to kdy řekl. Nechtěl jsem, ale dřív mě zlomila zoufalost. A s pláčem jsem mu řekl všechno. Kdysi. Dneska mi to připomněl. Zeptal se, jestli nechci utéct. Jestli nechci pomoct. Jestli nechci cokoliv. Slabě jsem odpověděl, že nechci. Všechno je marné. Všechno. Jakobych to už nezkoušel, tolikrát. Smutně vydechl se slovy, že o mě má strach. Řekl jsem mu, že to bude v pořádku. Jen ať se dál usmívá, abych nezapomněl, jak pravý úsměv vypadá. Jeho úsměv. I přesto, že to všechno ve mně mělo k lásce daleko. Jeho úsměv mě uklidňoval jako žádný jiný.
Znovu přišlo rozcestí. Zašeptal jsem stejnou větu, jako každý den. Podíval se na mě. Usmál se a řekl, že mě miluje. Smutně jsem sklopil oči a šel svou cestou. Proč tohle dělá, ví, že mu na to nemám co říct. Proč je jediný komu to věřím? Zná mě, tak dlouho. Zná mě ještě z doby, kdy jsem byl v pořádku, neponičený. A ani doteď mě neopustil. Zelenoočko.
Otevřel jsem dveře od domu, otec byl opět v kuchyni. Usmál se a řekl, že si mám jít povléct postel, protože jsem měl špinavé povlečení. Ah..

Slyšel jsem ten známý tikot hodin. Zatajoval jsem dech a moje srdce bušilo jako splašené. Tajně jsem se modlil pod peřinou. Tak strašně moc jsem si přál, aby mi pomohl. Kdo? Kdokoliv. Prosím. Trochu jsem se převrátil v posteli a víc se zavrtal do peřiny. Tisknul jsem ji k sobě tak úzkostně, div jsem se pod ní neudusil. Z peřiny vykukovala jen má vystrašená očka. Třásl jsem se strachy, cítil jsem, jak jsem se nemohl ani pohnout, ale přitom bych teď nejradši vstal a utíkal, jak nejdál jen mohu. Tak strašně se bojím. Bojím se, až monstrum přijde. Monstrum přijde. Vím, že přijde a i přesto doufám, že se tak dnes nestane. Modlím se ke všem Bohům, které znám. Ať to monstrum pohltí sám ďábel. Prosím. Zachraňte mě někdo. Cvakla klika. Cvakla tak strašně nahlas, až jsem se lekl. A i přesto, že jsem sebou škubnul, snažil jsem se předstírat, že spím. Svíral jsem pevně víčka k sobě. Držel peřinu tak křečovitě, doufajíc, že odejde. Neodešel. Jeho kroky se blížili. Krok za krokem. Rozléhalo se to v tom nekonečném tichu. Přerušil ho. Svým hlasem, zakřičel. A jeho velká ruka se ke mně přiřítila z tmy. Stáhla ze mě peřinu a div jsem nespadl s ní. Pustil jsem můj jediný štít. Zoufale jsem si chytil oblečení. Slyšel jsem můj dech, můj tep srdce a cítil, jak se mi už slzy zoufalosti derou z očí. Prosím, prosím…ne. Zalapal jsem bolestně po dechu, když začal drtit má malá zápěstí. Přelezl na mou postel, cítil jsem jeho pach, jeho odporný dech. Viděl jsem v jeho očích, to odporné monstrum. Rychle mi začal stahovat oblečení, bránil jsem se. Marně. Všechno bylo marné jako každý den. Zoufale jsem prosil, plakal jsem. Jeho ruce mě svírali tak pevně. Nemohl jsem se hnout. Cítil jsem tu prudkou bolest, jeho dech v mé tváři…
Probudil jsem. Ne, neprobudil, tohle se teď děje, jen jsem zavzpomínal na dobu, kdy chodil jen v noci.
Nevěděl jsem, jestli ta bolest jde z mojí rozpadlé duše nebo z mého těla. Jeho obličej. Díval se na mě. Vždycky chtěl, abychom to dělali takhle. Aby viděl do mé tváře. Abych já viděl tu jeho. Vyděšeně jsem se díval do jeho očí. S každým bolestným výkřikem se z mých očí řinulo více a více slz. Jeho tělo, jeho ruce. Tolik jsem to nesnášel. Cítil jsem každý milimetr jeho kůže. Všechny ty doteky, z kterých se mi chtělo zvracet. Tuhle noc jsem brečel tak moc. A on nepřestával. Prosím už dost tati. Přestaň. Prosím. Už jsem cítil, že to nevydržím, začal jsem prosit, prosit ať už přestane, žadonil jsem, ale jen se na mě podíval a obtočil jeho dlaně kolem mého krku. Zakřičel, ať držím hubu. Lapal jsem po dechu, tak marně. Poslední co jsem cítil, byl jeho dech, jeho dech na mém těle.

Probudil jsem se, tentokrát jsem se skutečně probudil. Ležel jsem v mé posteli. Už sám. Pomalu jsem se posadil a sledoval krev na mém prostěradle. Skončí tohle někdy? Nemůžu ží t normální život, když se bojím, tak strašně se bojím. Lidí. Když jsou blízko. Cítím jeho dech. Cítím jeho ruce. Ten blonďák, přišlo mu to vtipné. Přišel mu vtipný můj pláč, když se mě dotýkal. Všechno tohle. Jenom kvůli tobě tati. Nesnáším tě. Nesnáším.
Už to nevydržím. Už tu nevydržím jedinou vteřinu. Rychle jsem vstal. Motala se mi hlava. Všechno mě bolelo. Každý centimetr mé kůže, které se dotknul o to monstrum. Rychle jsem na sebe soukal oblečení. Už nemůžu. Už nemůžu víc. Tohle vyjde, že ano zelenoočko? Věřím, že když budu s tebou tak mě nenajde. Protože jsi mě o tom přesvědčil? Ne. Protože už jsi asi to jediné, v co mohu věřit. Prosím ať to dnes vyjde. Vyběhl jsem pryč, slyšel jsem za sebou jeho křik. Ale už jsem ho nevnímal… už jsem nic nevnímal.

Slyšel jsem ten známý tikot hodin. Zatajoval jsem dech a moje srdce bušilo jako splašené. Tajně jsem se modlil pod peřinou. Tak strašně moc jsem si přál, aby mi pomohl. Kdo? Kdokoliv. Prosím. Trochu jsem se převrátil v posteli a víc se zavrtal do peřiny. Tisknul jsem ji k sobě tak úzkostně, div jsem se pod ní neudusil. Z peřiny vykukovala jen má vystrašená očka. Třásl jsem se strachy, cítil jsem, jak jsem se nemohl ani pohnout, ale přitom bych teď nejradši vstal a utíkal, jak nejdál jen mohu. Tak strašně se bojím. Bojím se, až monstrum přijde. Monstrum přijde. Vím, že přijde a i přesto doufám, že se tak dnes nestane. Modlím se ke všem Bohům, které znám. Ať to monstrum pohltí sám ďábel. Prosím. Zachraňte mě někdo…
Prudce jsem sebou škubnul a posadil se na své posteli. Vyděšeně jsem se rozhlédl. Poté co jsem si uvědomil, že to byl jen další z mých pitomých snů, jsem se opět svalil na měkkou postel.
"Zase se ti o tom zdálo?" zeptal se. Jenom jsem přikývnul. Pevně mě objal. "Neboj se, už je to dobré." Lehce jsem se usmál.
"Já vím." Je to už pár let zpátky. Všechno se dost změnilo. Už se usmívám. Dokážu milovat. Poznal jsem rodinu. Je to už pár let zpátky co mě zachránil.

"Nemysli na to, dobře?" usmál se jako vždycky. Podíval jsem se do jeho uklidňujících oči. Jeho krásný..zelených..očí.

Konec o.o
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 8. srpna 2015 v 19:19 | Reagovat

Vždyť víš že my hejtovat neumíme :3 xD
Jak jsem ti už psala, je to prostě super a jsem fakt ráda že jsi ten konec nezměnil xD Takhle je to prostě perfekt xD Hej budu se těšit na další povídky co napíšeš xD (mimochodem jak je na tom ta povídka pro mě? xD)

2 rather-write-it rather-write-it | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 9:35 | Reagovat

Wow O.O Tak tohle jsem nečekala... Trochu mě to děsí, ale je to silný příběh. Dobře se to četlo a bylo to poutavé, vzhledem k tomu, že si všechno odhaloval postupně. Dobrá práce :)

3 Marka Marka | Web | 26. prosince 2016 v 13:12 | Reagovat

tahle se mi moc líbila :) líbí se mi , jak si vystihl tu atmosféru, skoro mě to děsí ... Hezky si to napsal... občas ti vypadla v souvětí čárka, ale to je maličkost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama