BLOG JE V REKONSTRUKCI ;D

Blízko smrti (jednorázovka)

22. března 2015 v 23:02 | Kimesuke
Dlouho jsem se neozval, vím~
Ale říkal jsem vám o tom v minulém článku ^^
Ale UŽ CÍTÍM ŽE MŮJ COMEBACK SE BLÍŽÍ
no dám vám sem takovou kratičkou povídku
snad se bude líbit ^^"
Je to jen takový-malinký shit~



"Sundáš si prosím svou masku?" usmál se na mě "Dnes už ji přeci mít nemusíš"
"Rád bych." Sklopil jsem pohled.
"Jak to myslíš?" nechápavě zamrkal. Jen jsem se lehce usmál, nevím co mu mám říct. Snad pravdu?
"Víš.." nadechl jsem se- …

Každý den jsem se táhnul do školy, kráčel tou zaprášenou ulicí a pozoroval menší skupinky dětí jako já. Nespěchal jsem, nemělo cenu spěchat, šel jsem jen do školy- navíc o půl hodinu dříve než bych měl. Neměl jsem to tam rád, nadávali mi a odstrkovali mě. Nikdo mě neměl rád až na moji maminku. Těším se až ji zas uvidím, ale nejspíš to bude nějakou dobu trvat. Poslala mě na toto místo ať se naučím trošku chápat lidi okolo mě. Opravdu se snažím, ale copak to jde? Jsou nechápavý a nemám je rád, tak jako oni mě.
Sedl jsem si do lavice a podíval se z okna, byl tak obyčejný den. Zahlédl jsem svůj bledý odraz v okně. Moje pleť byla čistě bílá jako padlý sníh až na kruhy kolem očí a moje oči byly černější než samotná tma. Prsty jsem si pomalu přejel po mých bledých rtech. Nesnášel jsem to tu, tak často jsem přemýšlel jak se mohu dostat zpět domů. Je nějaká možnost? Pohled jsem sklopil k té staré dřevěné lavici. Cítím se tu tak uvězněně. Jsem tak odlišný od ostatních a tím automaticky odsouzen k samotě, opravdu je lidstvo takové?

"Hej! Ty podivíne s bílým ksichtem!"
"Haloo? Ty držko bílá?"
"Oh tak ono to monstrum s námi nemluví?"
..prosím už dost..

"Ahoj, můžu jít koledovat s tebou?" usmál se na mě chlapec, kterého jsem nikdy neviděl. Upřímně jsem se ho zezačátku trochu lekl, protože byl oblečený dost zvláštně a obličej měl bílý stejně jako já. Až na pár červených flíčků pod rty. Zastavil mě za jedním rozpadlým obchodem, který už půl roku nefunguje. Nejspíš si všiml mého zmateného pohledu a pokračoval "Prosím, nemám s kým jít a příjde mi trochu blbé koledovat sám."
"Koledovat?" zopakoval jsem po něm.
"Ano, dnes je přece halloween" usmál se "Mimochodem moc pěkný kostým, nevím za co jdeš a jak jsi to udělal, ale je to vážně pěkné" culil se.
"Ah, halloween. Taky máš moc hezký kostým, jdeš za upíra, že?" usmál jsem se. Nechtěl jsem mu říct, že takhle vypadám běžně, byl jsem tak neskutečně rád, že na mě někdo mile promluvil. Nemohl jsem to zkazit, ne teď. Nechtěl jsem mu říct pravdu. "Samozřejmě, že můžeš jít se mnou, stejnak jdu sám."
"Aww opravdu? Jsem moc rád." Kráčel vedle mě s tak laskavým úsměvem "Moc lidí tu neznám, jsem tu teprv pár dní, ale už zítra nastupuju do místní základky." s úsměvem šel vedle mě a jeho hlas protínal večerní vzduch kolem nás.
"Vážně? Tak to tě lituji." pousmál jsem se.
"Co? Není to tam hezké?" zeptal se trošku vyděšeně. Podíval jsem se na něj a usmál se.
"Ne, neboj se. Je to místo plné přátel." Aspoň pro milou duši jako je on bude. Aspoň doufám, někomu jako je on nesmí být ublíženo.
"Mluvíš vážně zvláštně, víš to?" tiše se zasmál.
"Co? Nene" zasmál jsem se, poprvé v lidském světě.
Běhal jsem s ním od domu k domu a užil si ten nejkrásnější den mého lidského života. Byl tak milý až jsem začal přemýšlet, jestli je vůbec skutečný. Každý jeho úsměv byl hřejivější než jakýkoliv ten lidský náhražek tepla. Nešlo mi o nic jiného než jen být s ním. Byl jako malé světýlko v těch šedých dnech.

Usínal jsem s úsměvem na tváři a dychtil po zítřku. Proč? Není to jasné? Uvidím ho, znovu ho uvidím. Těšil jsem se na jeho úsměv, který na mě bude svítit ze zašedlých, dřevěných, školních lavic.

"Sundáš si prosím svou masku?" usmál se na mě "Dnes už ji přeci mít nemusíš"
"Rád bych." Sklopil jsem pohled.
"Jak to myslíš?" nechápavě zamrkal. Jen jsem se lehce usmál, nevím co mu mám říct. Snad pravdu?
"Víš já jsem.." nadechl jsem se "Nepatřím do tohoto světa." Polknul jsem, čekal jsem na to až se zhrozí a už se mnou nikdy nepromluví.
"Wow jako vážně?" zamrkal.
"Jo." Kouknul jsem na něj. Netvářil se vyděšeně. Tvářil se..fascinovaně.
"Vážně." usmál jsem se.

Po pár letech co jsem strávil každičký den jenom s ním, přišel můj čas se vrátit domů. Moje maminka smrt mě sem kdysi poslala, abych porozuměl lidem. A věděl jak s nimi v budoucnu zacházet. Myslím, že už konečně chápu, navíc je čas jít na její místo, protože i když nestárne, tak by smrt zešílela být na svém místě příliš dlouho. A i tak si myslím, že jsme lehce nemocný na mysli, jako nejspíš všechno.
Dlouho jsem přemýšlel jak mu to řeknu, nechtěl jsem ho zranit, ztratit, opustit. Byla snad jiná možnsot? Jsme z jiných světů, oba dva. Nejspíš žádní přátelé nejsou navždy, ale u něj jsem věděl, že by to trvalo mnohem dýl. Mnohem dýl než navždy. Mohl jsem s ním strávit celou věčnost a pořád by mi to nejpíš nebylo dost. Nikdy jsem netušil že i smrt může něco takového cítit. Nikdy jsem si nemyslel, že bych snad cítil něco jiného než ten věčný chlad.

"Víš, budu muset jít- zpět domů." hlesnul jsem.
"A uvidíme se ještě někdy?" v jeho hlase jsem slyšel, že neměl daleko k pláči. Jemně jsem ho pohladil po tváři ve snaze ho aspon trošku ukonejšit.
"No- jednou jedinkrát." sklopil jsem pohled.
"Už se těším" usmál se.
"Neměl bys" kouknul jsem na něj.
"Já vím, ale-..vážně tě miluji smrťáčku." Stekla mu slza po tváři..
..Já tebe též..

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | 22. března 2015 v 23:14 | Reagovat

Vyrazilo mi to dech..je to..úžasný.Hodlám si říct,že je to jedna z tvých nejlepších povídek,protože ten způsob jakým to píšeš je prostě- kouzelný! Opravdu jsem okouzlený,je to krásné,má to nevinnynnyb nádech takové přirozené,nenucené roztomilosti a to mám hrozně rád. Není to umělé,je to popisováno tak že mne to doslova okamžitě vcuclo do děje,a viděl jsem to před sebou. Ten konec je náhlý,chtěl by možná trochu víc zpracovat,ale vzhledem k tomu,že je to jednorázovka je to nádherný <3 doslova mne to nadchlo! Kámo,jsi talent. Lepšíš se,sstále víc a víc,ty jednou tu kníŽku vydáš. A i kdyby to měly ze začátku být jen pohádky,tohle mi potvrzuje,že by byly úžasné. A já bych ti nakreslil obrázky^^je to působivé,zanechalo to ve mě takový příjemný a zároveň melancholicky pocit.Jen tak dál ty můj spisovateli,někam to dotáhneš.

P.s.-promiň ppřípadné chyby,tablet><

2 Shizu-chan ^^ Shizu-chan ^^ | Web | 26. března 2015 v 0:48 | Reagovat

Aaww *O*
To bylo opravdu nádherné! QwQ/
Trošiličku mi to svým nádechem připomínalo mé starší povídky... v době, kdy jsem se potřebovala nějak vyventilovat od svých pocitů :3 takový hezký nostalgický pocit :3
Většinou poslední dobou nemám náladu číst povídky (hai, jsem strašné SB! ÓvÒ), ale tohle mě svou první větou úplně vrazilo do příběhu a já nebyla schopna přestat číst! :3 a to jsem poslední dobou fakt náročnej čtenář! =w="
Takže otsukare sama-deshitaa~ :3 moc krásná práce, klobouk dolů! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama