BLOG JE V REKONSTRUKCI ;D

Rinne (1.část) (?)

11. ledna 2015 v 21:08 | Kimesuke
Zdravím.
Je to jenom takový TEST~ s touhle povídkou si nejsem jistej a uvidím, jaké budou odezvy- noo prosím vás tedy o nějakou kritiku a názor. Je to takové- divné. Psal jsem to když vypadl proud xD lel. !!!


Nebyl by svět hezčí beze mě?
Načmáral jsem do svého notesu a zavřel oči. Rozhodl jsem se Rinnaku. Žij.



Z očí jsem si odhrnul své polodlouhé rudé vlasy, měnily se z černé až po ohnivě rudou, kde se místy zdály být až zrzavé. Zadíval jsem se do úhledných poznámek přede mnou. Patřily mě? To sotva. Měl jsem je pouze pujčené na dopsání, protože jsem nebyl schopný sledovat výklad. Celé hodiny jsem si kreslil či prospal a teď když nás čeká pololetní práce jsem opět v koncích, protože se nemám z čeho učit. Upřímně mi na tom vůbec nezáleží. Nechci dělat nic. Nebaví mě to. Položil jsem si hlavu na stůl a pozoroval jak se za okny odráží světla od aut. Trochu mě děsí budoucnost, když ani nevím, jestli nějaká bude. Lidi jako já jsou bez budoucnosti. Zavřel jsem sešit, dneska už to nemá smysl. Nic si neopíšu, ani se nic nenaučím. Vždyť mám ještě tolik času, píšeme až zítra. S hlasitým povzdechem jsem se došoural k posteli a spadl do peřin. Otevřel jsem oči a zíral do zdi přede mnou. Kdo jsem? Nikdy jsem neměl nijak těžký život, prostě takový- obyčejný. Jako malému se mi rozvedli rodiče a otec si mě vzal do péče. Jinak je všechno v pořádku. Až na mě. Nikdy jsem o nic nejevil zájem, nebaví mě chodit ven s přáteli, které mě nebaví mít. Celé dny jen sedím a přemýšlím, ztrácím se ve vlastních myšlenkách a přeji si aby to už skončilo. Už mě ani to nebaví, ale není nic o co bych se zajímal. Zkoušel jsem spoustu věcí, tolik věcí, ale vždy jsem o ně ztratil zájem. Jsem jaksi prázdný a není nic co by mě mohlo naplnit, aspoň trochu. Zavřel jsem oči a přetáhl přes sebe deku. Nechci na nic myslet. Chci prostě jen spát a přespat celý svůj život.

Druhý den jsem onu písemku napsal, no řekl bych, že i dobře. V hlavě nemám uplné prázdno. Po dvou hodinách ve škole jsme měli jít na nějakou stupidní exkurzi na kterou se mi nechtělo. Ani nevím, kam jsme měli jít, ale vždy mě to extrémně nudilo. Vydechl jsem a ignoroval pár holek, které se za mnou chichotaly a snažily se jejich stydlivou kamarádku přemluvit, aby mě šla pozvat ven. Ani dívky mě nikdy nějak nezajímaly. Jsou hezké to ano. Ale jsou k ničemu. Vstal jsem a odešel do šatny, kde jsme se měli převléknout a poté počkat venku. Vzal jsem si svou černou bundu a vyšel do listopadového odpoledne. Opřel se o zeď a několik dlouhých minut čekal. Konečně se sešla celá třída a my se narvali do autobusu, který mezitím přijel. Co jsem zaslechl, tak jedem do zrcadlového bludiště. Super. A teď, co je na tom zábavného? Opřel jsem se hlavou o okýnko a znechuceně pozoroval město za ním. Mohl by mě někdo vysvobodit prosím. Po několika naprosto nesnesitelných hodinách, které byly plné kopání do mé sedačky a otravování mými spolužáky jsme se dostali na místo. Zíral jsem do země a nechal se tlačit třídou, která se hrnula do toho velmi zábavného bludiště. V jakési velké místnosti jsme se měli rozdělit do čtveřic a v těch to pomalu procházet. Samozřejmě, že jsem tam já zůstal sám. Otráveně jsem vešel do onoho zrcadlového bláznovství, kde se uvidíte minimálně stokrát. Jsem velmi nadšen z toho, že se budu koukat tolikrát na můj ksicht. Zvedl jsem očka k mému odrazu. Zíral jsem. Nevím jak to popsat- byl jsem tam, byl jsem to já, ale nebyl. Několikrát jsem se zmateně rozhlédl a pak se vyděšeně zadíval na odraz. On tam stál a mával v klidu na mě. Byl celý černobílý. Doslova. I jeho pleť byla pokrytá šedou barvou, ale jinak všechno sedělo. Byl to můj odraz. Zmateně jsem zatřásl hlavou, abych přestal vidět nesmysly. Tohle přece není možné. Šel jsem ihned dál. Ale byl všude. Na každém odrazu. Zrychlil jsem krok a chtěl to rychle celé přejít. V tom zaťukal na sklo.
"Kam si myslíš, že spěcháš?" řekl. Mým hlasem. Asi jsem už vážně nemocný a trpím halucinacemi. I když mi to přišlo jako naprostý nesmysl, rozhodl jsem se odpovědět.
"Kdo jsi?" polknul jsem. Znělo to tak směšně, že bych až plakal.
"Já? No ty." Olízl si své černobílé rty a jeho ústa tančily v jemném úsměvu. "Jsem přece TVŮJ odraz." Ukázal na mě a já nabyl pocitu, že jsem se vážně zbláznil. Můj vlastní odraz se pohybuje, mluví a z nějakého důvodu je černobílý i když se vše okolo odráží normálně barevně. Vydechl jsem. Je to jenom sen. Nesmyslná hloupost. Šel jsem dál, nechtěl jsem se na něj, na sebe, již dívat. Došel jsem až na samý konec, ale ještě jednou jsem se ohlídl po svém odrazu. Stál tam a mračil se na mě, jako bych mu hrozně ublížil.
"Nemusíš mě ignorovat, Rinntoki." Přivřel oči.
"Nemluv na mě." Zamumlal jsem a rychle vyšel. Co to má sakra znamenat? Tohle všechno. Asi jsem nemocný, nebo já nevím. Rychle jsem se schoval do autobusy a čekal než se dostaví zbytek třídy. Schoulil jsem se na sedačce a vyděšeně zíral před sebe. Co se to děje? Zbláznil jsem se? Už tak brzo..? Mám strach.

Když jsem se konečně dostal domu, jenom jsem za sebou prásknul dveřmi a schoval se před světem do mého malého pokoje. Sedl si na postel a zíral před sebe. Budu ho vidět znova, když se podívám do svého odrazu? Uvidím ho? Co udělám když ano? Pomalu jsem vstal. Už jsem se cítil skutečně jako šílenec. Nadechl jsem se. A v klidu vydechl za účelem se aspon trochu uklidnit. Pomalými kroky jsem došel do koupelny a zadíval se na svůj odraz. Byl tam. ON byl tam.
"Konečně. Už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněl." Zavrčel a posadil se na roh vany, který byl za mnou. Oči se mi rozšířily zděšením. Rychle jsem sáhnul po vypínači a zíral do uplné tmy. Ne. Všechno se mi to jen zdá. Je to jenom debilní sen.
"Víš, tímhle se mě nezbavíš." Zašeptal a bylo jasně slyšet to jak ho to pobavilo.
"Sklapni." Vyjel jsem. Bože. Mluvím sám se sebou. Vážně jsem se zcvoknul.
"Nemusíš se hned urážet." Vydechl. Nevím jestli to dělá naschvál, ale vážně mě šíleně vytáčí a to jsem se snad nikdy tolik nenaštval.
"Co po mě chceš?" zeptal jsem se a snažil se ignorovat to, že zním jak naprostá blázen.
"Copak si to nebyl ty, kdo se užíral nudou a přál si zemřít?" zeptal se "To ty potřebuješ mě." Zamrkal jsem a podíval se přímo na něj.
"Zabiješ mě?" řekl jsem bez známky nějakého citu.
"Ne, to by mi k ničemu nebylo. Navíc- nějak nemůžu když jsem odraz." Zasmál se.
"Tak co potom chceš dělat?"
"Žít místo tebe. Věděl bych co s životem." Ušklíbl se.
"Žít místo mě?" Váhavě jsem zopakoval a několikrát mi tahle věta proběhla v hlavě. A co by bylo se mnou? Zemřel bych?
"Ano, žil bych tvůj život a ty bys mohl v klidu přemýšlet tu." Ukázal vedle sebe. "Tak co? Bereš?" zazubil se a hleděl přímo na mě. No- pravda je, že mě je uplně fuk kde budu. Nic se nezmění....
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saskie Saskie | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 21:35 | Reagovat

Hej mén o,o to je dobrý. Tohleto, to mě zajímá o,o DOPIŠ TO. o,o Ne, jako fakt se mi to líbí xDD je to zajímavý xD

2 Yuki Yuki | 12. ledna 2015 v 11:39 | Reagovat

Je to božský a mě se to děsně líbí- však víš. Skvěle popsaný, rozhodně chci pokračování *-* :3 Ještě že už mám nějaký ty spoilery.Je to gayniuský nápad.

3 Leriane Leriane | Web | 12. ledna 2015 v 22:38 | Reagovat

vím, že to sem nepatří, ale prosím přečti si to: http://animebook.blog.cz/1501/povinnost-precist

4 kuro kuro | 13. ledna 2015 v 18:06 | Reagovat

stálo by to za pokračování....

5 Bumbík ^^ Bumbík ^^ | 16. ledna 2015 v 19:15 | Reagovat

ale no tááák!!! :D  teraz prestať pokračovať je hriech ja som zvedavá čo bude :3 :3 :3

6 Aya Aya | Web | 23. ledna 2015 v 15:34 | Reagovat

Pane bože, to je úžasný! Tak strašně psycho a strašidelný o^o Ow, takhle to nemůžeš ukončit Kichiiii >///< Vypadá to na fakt luxusní povídku, tak snad někdy napíšeš pokračování. :'3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama