BLOG JE V REKONSTRUKCI ;D

Dont go..alone

22. prosince 2014 v 2:53 | Kimesuke
Jedna ze starších jednorázových povídek. Měla velký úspěch no yo ^w^. Připravte si kapesníček.
Mám vás rád děcka ;D
BTW: Je to můj sen ._. no yo.


Jako každé ráno mě budilo pípání mobilu a já musel stávat a jít do práce. Vypnul jsem budík nastavený na telefonu a pomalu se posadil na posteli. Podíval jsem se vedle sebe, kde spal můj malý uke. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a vstal. Vysprchoval se, převlékl se a udělal všechny ty ranní povinnosti. Nějak jsem se zamyslel, poslední dobou je můj partner hodně smutný a i když jsem se ho snažil ptát proč, nikdy neodpovídal, jen se to snažil zakrýt. Zajímalo by mě, co ho trápí a proč mi to vlastně nechce ani říct? Vždyť-..jsme si vždy vše říkali a teď najednou. Že by mi už nevěřil? Nebo chce ode mě odejít ? Radši jsem tu myšlenku rychle zahnal.
Dodělal jsem mu snídani a chtěl ho jít vzbudit, ale on už stál mezi dveřmi od ložnice a ospale na mě mrkal.
"Dobré ráno" zívl a sednul si před stůl se snídaní.
"Dobré ráno lásko" pohladil jsem ho, ale při mém dotyku se zachvěl. Stáhl jsem ruku a chvíli vyděšeně zíral. Tohle-..proč by se chvěl, jenom když ho chci pohladit ? C-co se děje ? Dělám něco špatně-..? Díval jsem se upřeně na něj a on sklopil hlavu, jakoby nechtěl, abychom se jenom střetli pohledem.
"Um-..udělal jsem něco špatně?" pomalu jsem se zeptal, ale on jen
"Ne, všechno je v pořádku jen jsem se asi nějak špatně vyspal nebo tak. Promiň mi to." podíval se na mě a bolestně se usmál, je tak prokouknutelný. Ale- proč mi to neřekne? Vážně mě to děsí.
"Ale- tak co se děje ? Já vidím, že-..-" nemohl jsem doříct ani větu, protože najednou vstal a pevně mě objal. Miloval jsem to, jak krásně hřál a ten pocit když je tak blízko. Obtočil jsem ho rukama a zabořil svoji hlavu do jeho krásných vlasů. Po chvilce mě pustil.
"Um- možná už bys měl jít do práce, je už hodně hodin." podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že vážně už musím vyrazit nebo přijdu pozdě. Nahnul jsem se k němu a dal mu pusu.
"Dobře, ale až přijdu tak si o tom promluvíme ano? Nechci aby tě něco trápilo." pohladil jsem ho, vzal si tašku a vyběhl ven.

Dělal jsem v jednom nakladatelství, kontroloval knihy, správně je řadil a vyřizoval všechny právní zajištění a podobné nudné věci. Celý den jsem byl duchem nepřítomen, musel jsem pořád uvažovat nad tím, jak to bude vypadat, až přijdu domu. Měl jsem najednou strašný strach, že mě opustí a nemohl jsem se ho zbavit. V práci jsem odešel o něco dřív, abych byl brzo u něj. Chtěl jsem to nějak urovnat, aby to bylo jako dřív, chtěl jsem, aby byl šťastný.
Vešel jsem do bytu, trochu zaraženě jsem se díval, protože nečekal u dveří, normálně mě vždy slyšel na schodech a stál s tím jeho úsměvem u dveří, ale třeba si nevšiml. Vešel jsem do bytu, ale byl prázdný. Vyděšeně jsem běhal po pokojích, ale nikde nebyl. Volal jsem jeho jméno, ale žádná odezva. Zkoušel jsem mu volat, ale měl vypnutý mobil. Když už jsem propadal totální panice našel jsem na kuchyňské lince dopis...:

"Můj drahý,
je mi líto, že to musí takto být. Ale musím odejít. Prosím nehledej mě, žij dál svůj život a bud šťastný. Vážně mě to hodně mrzí, ale věřím, že ty máš ještě celý život před sebou a budeš šťastný beze mě, určitě ano. Navždy tě budu milovat a nikdy na tebe nezapomenu.
Navždy tvůj malý uke"

Zíral jsem na ten dopis ještě asi čtvrt hodiny po tom, co jsem ho přečetl, furt jsem ho pročítal dokola. Oči se mi zaplnily slzami. Spadl jsem k zemi a brečel, strašně dlouho jsem brečel, že už jsem ani nedokázal brečet a jen prázdně jsem zíral do tmy. Nebyl jsem schopný ničeho. Proč jenom-..? Proč?..- Třásl jsem se a jediný co jsem chtěl je umřít. Bez něho jsem nemohl žít, tak proč? Věděl to..Ležel jsem tam ještě asi hodinu a uvažoval nad tím, brečel, křičel, mlátil sebou o zem, ale neměl ani sílu vstát. Potom mě napadlo, že ho prostě musím najít, chci vědět důvod, nenechám ho odejít, třeba odešel kvůli nějakému nedorozumění. Nevzdám se ho, chci ho. Musím ho najít.
Pomalu jsem vstal a hledal v jeho věcech něco, co by mě navedlo na správnou stopu. Hrabal jsem se mu v šuplíku, když jsem našel lékařskou zprávu, důvod byl přeškrtaný, ale bylo tam jméno nemocnice, vypadalo to vážně. Nasedl jsem na první autobus a jel tam.

Doběhl jsem k první sestřičce, kterou jsem uviděl a zeptal se jestli o tom něco neví a když jsem ji řekl jeho jméno, hned se zarazila.
"Pojďte se mnou, dovedu vás k němu." pomalu jsem ji následoval a z jejího výrazu jsem usoudil, že to není nic dobrého. Hned jak otevřela pokoj, vběhl jsem do něj. Ležel tam, celý zkřehlý, napojený na kapačky, tekly mu slzy a zíral na mě. Hned jsem k němu přiběhl a z vyděšeným výrazem ho pozoroval, ani jsem nevěděl, co mu mám říct. Chytl jsem jeho ruku, polkl a pak se teprve rozhodl mluvit.
"Tohle-..u-už mi nikdy nedělej.." zašeptal jsem a cítil, jak mi tečou slzy. "P-proč jsi tak odešel-..co ti je-..? P-proč si v nemocnici?-.. p-prosím neopouštěj mě-.." třásl jsem se a tiskl jeho ruku.
"J-já-...promin." hlesl, zněl tak zničeně jako nikdy předtím. Zvedl jsem hlavu a pevně ho objal. Měl jsem radost, že jsem ho našel, tolik jsem byl rád, že ho zase cítím u sebe. Bylo to nádherné..
"..umírám.." zašeptal. V tu chvíli přísahám, že se mi zastavilo srdce. C-cože ? Jak jako umírá...t-to snad. Ne, to není pravda..to je-.. lež. Nemůže...
"Nechtěl jsem aby jsi trpěl...tak jsem radši odešel, čekal jsem, že-..se s tím lépe vyrovnáš než-..mě vidět...takhle." celý jsem se třásl a nevěděl co dělat. Najednou trochu sykl bolestí a já si uvědomil, že jsem ho tisknul moc pevně. Trochu jsem se odtáhl a teprve teď si uvědomil, že brečím.
"T-to to nejde-..n-nějak vyléčit-..?" rozbrečel jsem se ještě víc, ale stále ho držel za ruku a zíral na něj.
"...n-ne-...." špitl a rozbrečel se též. Pevně jsem ho k sobě přitiskl a oba jsme plakali. Měl jsem pocit, že umřu. Proč se tohle muselo stát. Proč? PROČ?!...
"K-kolik-...k-kolik ještě-..č-času-...?" cítil jsem jak je hubený, jeho kosti se doslova zarývaly do mého těla a byl bledší než býval.
"..a-asi...š-šest hodin-...." zachraptil a já sebou doslova škubnul. C-co? t-tak...t-tak-..b-brzo..p-proč-.....t-to snad-.....
Ne..proč se tohle muselo stát?...b-byli jsme tak šťastný? Tak proč my? ...- proč né někdo kdo si to zaslouží?-..p-prosím bože-...n-neber mi ho... tolik ho miluji-..n-nemohu bez něj žít-.... miluji ho!...n-ne...n-neber mi ho-.... p-prosím-...at to není pravda-...... p-prosím.....-
Strašně dlouho jsme se objímali a brečeli. Pak jsem se na něj zadíval a věděl přesně, co udělám.
"..j-je-..naprosto jasné, že se tak stane-... ?" rozklepaně jsem se zeptat a hned jak kývnul bylo vše jasné.
Položil jsem ho na vozík pro pacienty a vyjel s ním nenápadně z nemocnice. Zmateně na mě koukal, ale nic neříkal, zdálo se, že už ani neměl sílu něco říct. Zaplatil jsem taxi a posadil ho vedle sebe a pevně ho držel za ruku. Co nejpevněji to šlo. Zbývalo mu asi něco přes půl hodiny. Pořád to tolik bolelo..a věděl jsem, že bez něj nepřežiju. Taxík nás za příplatek vysadil tam kde jsem chtěl, na jedné kopco-hoře za městem. Často jsme sem chodili. Bylo to naše místo.
Vzal jsem ho do náruče, měl jsem pocit, že se mi rozpadne pod rukama. Šel jsem s ním až k okraji a jemu už nejspíš došlo, co jsem chtěl udělat, chytl mě za slabě za tričko.
"N-ne...t-ty musíš-...žít."zašeptal a jeho hlas se ztratil s šelestěním větru. Pohladil jsem ho a přivřel oči..
"Nemůžu žít bez tebe lásko. Prosím nenechávej mě tu samotného trpět. Chci být navždy s tebou... navždy." stekla mu slza a jeho jemnou ruku mě pohladil po vlasech.
"Miluji tě.."
"Miluji tě." políbil jsem ho v mém náručí a vkročil nohou ..do prázdna...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bumbík ^^ Bumbík ^^ | 25. prosince 2014 v 23:14 | Reagovat

T___T mám rada ako píšeš ,veľmi.
a toto je moc smutné a verné T_T aggrm...tak pekné

2 Saki Saki | E-mail | Web | 27. prosince 2014 v 14:07 | Reagovat

Tak nejako som už tušila, čo sa asi ku koncu zbehne .__. Awwh, bolo to smutné T.T Mohol si to síce trošku viac rozpísať, ale to je len môj skromný pošahaný názor xD Mali medzi sebou vážne krásny vzťah.. T_T

3 Aya Aya | Web | 27. prosince 2014 v 18:59 | Reagovat

P-proč se tobě zdají tak dojemné sny a mně o tom, jak mě chce znásilnit vlkodlak nebo jak náš dům obléhají zombie. Why?! ._. Owwwww, neeeee. TT/////////////////TT Bože. Tak neskutečně smutné... Myslím ale, že se rozhodl správně. Spolu navždy~ <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama