BLOG JE V REKONSTRUKCI ;D

Romio to Jurietto no yōna - část třetí

10. listopadu 2014 v 13:28 | Kimesuke |  Romio to Jurietto
Název: Romio to Jurietto no yōna
Část: třetí
Postavy: Hikari, Shiyou, Kira a Mizumi
Pozn.autora: Nom vymyslel jsem to po mém snu
cestou do školy ^^ snad se to bude líbit ^^
Je to takové- nom uvidíme :3



"Pojďme-..pryč prosím." Roztřeseně zašeptal a nespouštěl oči z chlápků co tam stáli. Zadíval jsem se na ně. Byli to dva zrzkové co se zrovna něčím náramně bavili a řekl bych, že byli trochu podnapilí. Opět jsem se otočil k Hikarimu, jenže ten už se třásl celý. Vyděsilo mě to.
"Neboj se. Jsou to jen nějací opilci. Jsou ti trochu podobní, ti ti nic neudělají." Snažil jsem se ho uklidnit úsměvem.
"TO TEDA NEJSOU!" histericky zaječel a zhroutil se k zemi. Škubl jsem sebou. V tom se na nás ti chlápci otočili, chvilku jenom zírali.
"Hej není to Hikari?" zaslechl jsem. Měl jsem ten pocit, že je to špatně.
"Pojď Hikari půjdeme." Snažil jsem se ho nějak zvednout ze země bez známky paniky, než se k nám ti dva dostanou. Jenže sotva jsem to dořekl už stáli u nás a Hikari se z místa ani nepohnul.
"Hikari dlouho jsme se neviděli." Začal se smíchem jeden. "Co kdybychom si s tebou zas trochu užili?" naklonil se k němu s tím nechutným obličejem.
"Nechte ho na pokoji." Zavrčel jsem a stoupnul si před Hikariho než se k němu stihl dostat ještě blíže. Zvedl ke mně oči, jakoby si celou dobu ani nevšiml, že tu jsem.
"A ty jsi jako kdo?" štěknul ten druhý.
"Jsem jeho bratr." Řekl jsem hrdě. Rozesmáli se. Opravdu- oni se smáli. Trochu jsem couvnul blíže k Hikarimu. "Hikari- jsi schopný utíkat?" šeptnul jsem směrem k němu. Chtěl jsem co nejdříve pryč, oni se mi nelíbili, ani trochu. Hikari ale neodpověděl, nevydal jedinou hlásku.
"To my jsme jeho bratři ty lháři!" pobaveně se na mě usmáli. Zalapal jsem po dechu. To by vysvětlovalo tu podobu, aspon co se týče vzhledu.
"A co od něj chcete?" prsknul jsem. Nevím proč, ale vytáčeli mě víc než jsem chtěl.
"My si chceme trošku užít na našem malém bratříčkovi." Oplzle se zazubil ten víc ve předu. Ty- prasata. Cítil jsem jak ve mně roste vztek. Napřáhnul jsem zaťatou pěst. Nemohl jsem jinak, měl jsem chuť je zabít, hned teď. Hned tady. Lehce jsem se usmál a už jsem chtě škubnout rukou do jeho obličeje, jenže mě něco chytlo za napřáhnutou ruku. Otočil jsem se.
"Hikari?" nechápavě a trochu smutně jsem se na něj podíval. Zíral do země. Pustil mou ruku a zadíval se na ty dva. Jeho pohled, byl jiný. Úplně jiný než kterým jsem u něj doposud viděl.
"Pojdme Mizumi." Řekl, ale dříve než jsem stihl zareagovat, štěknul jeden z těch zrzků.
"Ty nikam nejdeš Hikari!" přitáhl si ho za límec u košile a tím mě od něj dokonale oddělil.
"Nech mě na pokoji." Vyškubnul se mu.
"Ale no tak- můžeme být přeci rodina?" změnil jeho tón hlasu na milý hlásek. Všimnul jsem si jak to Hikariho zasáhlo možná víc než si i on sám myslel.
"Chcípněte!" štěknul jsem, ale to už se na mě řítila pěst toho vyššího z nich. Chytil jsem ho za zápěstí a škubnul jsem jím za jeho záda. Zaskučel bolestí a spadl na kolena.
"Ty šmejde." Zasyčel a vrhnul se na mě ten druhý.
"Mizumi!" vyjeknul Hikari když to viděl. Otočil jsem se na něj, ale v ten moment mi přistála silná rána pěstí do břicha. Jakoby se roztříštila po celém mém těle. Prohnul jsem se a sotva to ustál. Zvednul jsem rychle hlavu abych se mohl případně bránit dalším útokům, ale nebylo třeba. Právě na něm zezadu visel Hikari a škrtil ho. Možná až trochu moc. Zarazil jsem se když jsem si uvědomil, že ten zrzek je už skoro mrtvý a Hikari s nepřítomným pohledem ani trochu nepovolil stisk.
"Hikari dost!" objal jsem ho a strhnul ho z něj. Zadíval jsem se na ty dva, byli právě ve stavu u kterého jsem si mohl být jistý, že za námi nepoběží. Pevně jsem Hikariho stiskl v náručí a běžel s ním co nejrychleji pryč. Co nejdál. Pryč.

Zastavil jsem se až u jedné lavičky v západním parku. Pomalu jsem ho na ní položil. Zvednul ke mně pohled.
"Děkuji Mizumi." Svíral mi cíp mikiny a měl slzy v očích.
"V pořádku Hikari." Pousmál jsem se a kleknul si k němu. "Jsi v pořádku?" musel sem se zeptat i když jsem sám tuto otázku nesnášel. Jenom kývnul.
"Díky tobě." Dodal. Potom přejel pohledem můj hrudník. "A ty jsi v pořádku?"
"Jo." Pousmál jsem se. "Promiň, že jsem tě hned neposlechl. Kdybychom šli hned pryč-" dal mi prst na rty.
"To neříkej. Je to hlavně moje vina. A vůbec- nechme to raději být. Jen jsem ti chtěl poděkovat za záchranu. Jsi opravdu úžasný bratr, Mizumi." Pousmál se, ale já viděl v jeho očích jak ho to stále trápí. Ale nechtěl jsem na něj dál naléhat pokud o tom nechce mluvit. "Pujdeme už radši domu?" zeptal se a zachvěl se zimou. Docela se ochladilo.
"Dobře." Odpověděl jsem.

Hikari
Opět jsem vlezli dovnitř oknem. Co nejtišeji jsme ho zavřeli a snažili se nedělat nijak velký rámus. Podíval jsem se na Mizumiho.
"Nevíš kolik je hodin?"zašeptal jsem, protože venku už byla docela tma. Vyhrnul rukáv a podíval se na hodinky.
"Teprve devět." Řekl normálně nahlas z pohledem alá Proč sakra šeptáme. Usmál jsem se.
"Tak to je fajn." Sundal jsem si mikinu "Pujdu se osprchovat tak zatím můžeš vymyslet co budeme dělat dál." Opět jsem se usmál a odešel. Hned jak jsem zavřel dveře úsměv mi opadl. Zamknul jsem se v koupelně, svlékl se a nechal na sebe ve sprše téct příjemně teplou vodu. Zíral jsem před sebe a přehrával si co se dnes stalo. A co se stalo tenkrát. Rychle jsem zatřásl hlavou abych tyto nepříjemné vzpomínky dostal z hlavy, ale nefungovalo to. Bylo mi na nic. Těžce jsem vydechl a začal se mýt.

Po sprše jsem namířil hned do pokoje. Otevřel jsem dveře a čuměl jsem do tmy.
"Mizumi?" zmateně jsem mrkal do úplné tmy. Pomalu jsem rukou nahmatával vypínač abych rozsvítil. Zaslechl jsem nějaké zvuky, jakoby látky? Či jak to říct. Když už jsem se prstem téměř dotknul vypínače vypískl.
"Nerozsvěcej!" zarazil jsem se a čučel.
"A proč jako ne?" nafoukl jsem tváře a rozsvítil. Upřímně to byla spíš zvědavost než nějaká napufanost. Chvilku jsem zmateně pomrkával než si moje oči zvykly na světlo. A pak jsem ho viděl. Viděl jsem polonahého Mizumiho jak se všelijak krčí abych ho neviděl. Začal jsem se smát na celé kolo, protože tohle nešlo. "Co to tu jako vyvádíš?" pobaveně jsem se zeptal a nenápadně se koukal na jeho zadek, který mi právě zakryl trenkami na spaní.
"No co bys řekl. Převlékám se." Zamračil se, ale i tak se dál trochu červenal. Pak se jen sladce usmál. "To víš, jsem si pozdě vzpomněl na to, že na sobě nemám pyžamo a potom už si přišel no." Výmluvně pokrčil rameny.
"A proč bylo zhasnuto?" povytáhnul jsem obočí. Upřímně mi tohle jeho "překvapení" dost zlepšilo náladu. Je mi s ním fajn.
"No protože jsem na tebe chtěl vybafnout, ale ne takhle." Pousmál se a sedl si na postel.
"Tak? Vymyslel si co budeme dělat?" usmál jsem se a sedl si naproti němu. Zablýsklo se mu v očích.
"Samozřejmě." Usmál se."Zahrajeme si takovou hru."
"Hru? Jakou?"
"Jde o to, že já ti položím otázku na kterou mi musíš popravdě odpovědět. Ovšem kdybys opravdu nechtěl odpovědět je tu možnost, že ti místo otázky dám úkol, který, ale už budeš muset udělat. Chtě nechtě." Usmál se. "Trochu mi to připomíná flašku či tak něco. Ale podle mě se tím lépe poznáme. Asi."podíval se na mě a viděl můj lehce zmatený výraz "Ber to jako výzvu!" pobídl mě.
"Tak fajn!" usmál jsem se.
"Začnu." Pohodlně se usadil"Takže- tvá oblíbená barva?" zakřenil se.
"Asi modrá nebo fialová." Zamyslel jsem se. "Jo asi tak." Pousmál jsem se. "Tvoje oblíbené jídlo?"
"Ty jo. Asii meloun. Jo."
"To není jídlo."
"A co by to mělo být jiného?"
"Noo nevím." Usmál jsem se "Teď ty." Smáli jsme se a kladli si přiblblé otázky až najednou Mizumi zvážněl.
"Hikari- to byli opravdu tví bratři?" sklopil jsem hlavu. Byl by první kdo by to věděl.
"Nechci o tom mluvit." Zašeptal jsem.
"V tom případě by tě čekal opravdu těžký úkol." Zle se usmál. Zamrkal jsem.
"Ehm- no.." zalapal jsem po dechu "Jo, byli." Sotva jsem to dořekl a zvedl k němu oči, viděl jsem, že tohle mu nestačí. "Byl jsem též adoptovaný jako ty, i můj bratr je. Rodiče nemůžou mít děti. Řekli mi to, když mi bylo devět a já se rozhodl, že najdu ihned svou rodinu. Svou pravou rodinu. No, po čase se mi podařilo zjistit, že rodiče jsou mrtví, ale žijí ještě mí bratři. Našel jsem je a přišel za nimi, že můžeme být znovu rodina. Že-..je budu mít rád. Byl jsem naivní…myslel jsem, že city a dobré úmysly něco zmůžou." Smutně jsem se zasmál. Koukal na mě se soucitem v očích. Polkl jsem, nechtěl jsem mluvit dál.
"A co se stalo potom?" zeptal se nakonec. Zadíval jsem se mu do očí.
"Znásilnili mě." Protrhl jsem ticho naprosto ledovým hlasem. A tohle byl důvod proč jsem zahodil všechny pocity. Na jeden čas. Ale Shiyou mi je vrátil. V duchu jsem se pousmál. Když jsem se opět vrátil z myšlenek do reality viděl jsem Mizumiův vyděšený a naštvaný výraz zároveň. "Ale už je to dávno." Pousmál jsem se, ale v tom mě objal. Pevně mě k sobě přitiskl.
"Promiň,že jsi o tom musel mluvit." Šeptal "Ale už se ti to nikdy víc nestane, to slibuji." Přivřel jsem oči.
"Děkuji." Pousmál jsem se. Je to dokonalý brácha.

Shiyou
Pomalu jsem přecházel u jedné zapadlejší zastávky v našem městě. Ráno mi Hikari napsal, že přijedou přesně tímto, tak jsem na ně chtěl počkat. Taky jsem byl zvědavý jaký asi je ten jeho nový bratr Mizumi. Do háje, štve mě jak šťastně o něm mluvit a to je to jen jeho bratr. Skousnul jsem si ret. Prohrábl jsem si své fialkové vlasy a upravil rozevlátou tmavou košili pod kterou jsem měl uplé triko. Zvednul jsem oči a zrovna přijížděl jejich autobus. Zhluboka jsem se nadechl a čekal. Když se otevřeli dveře u autobusu a on vystoupil měl jsem pocit, že se mi zastavil srdce. Jeho rezavé vlásky jako vždy trčeli do všech stran a on zářil jako sluníčko. Usmíval se. A hned za ním vystoupil vysoký modrovlásek. Zíral jsem na něj. Byl opravdu hezký, do háje. Ale teď není čas se vztekat, ukážu mu čí Hikari je. Ještě jednou jsem se pořádně nadechl a rozešel se směrem k nim.
"Ahoj miláčku." Usmál jsem se na Hikariho a chytil ho kolem pasu.
"Ahoj Shiyou." Oplatil mi úsměv. Aw. "Tohle je Mizumi." Ukázal na modrovláska před námi.
"Ahoj, já jsem Shiyou." Představil jsem se a koukal do jeho výrazu, kterým propaloval mou ruku kolem HIkariho pasu. Vítězně jsem se v duchu usmál.
"Yo. Já jsem Mizumi." Po čase z něj vyšlo s lehkým úsměvem.
"Kam pujdeme jako první lásko?" sklopil jsem pohled k Hikarimu a pomalu se s ním rozešel od zastávky směrem k městu. Mizumi šel za námi.
"Hmm, no včera si něco říkal o cukrárně?" mrknul. Všiml jsem si jak se změnil, nebo spíš se začal chovat jako dřív. Jako když byl ještě menší, ale byl jsem za to rád. I když to bylo nejspíš jenom kvůli němu. Nenávistně jsem koutkem oka sledoval Mizumiho.
"Hmm co za co." Usmál jsem se. Zvedl hlavu a zamrkal na mě.
"Nom asi- Co budeš chtít?"
"Cokoliv co budu chtít?"
"No jo." Nejistě koukal. Zastavil jsem se.
"V tom případě chci" naklonil jsem s k němu "tebe." Zašeptal jsem a políbil ho. Jazykem jsem se mu dostal do úst a jemně sjížděl po tom jeho. V tom mě něco od něj odtrhlo a odhodilo o pár metrů dál. Naštvaně jsem zvedl k oči k Mizumimu, který stál mezi námi.
"Co to jako děláš?" štěknul jsem.

Pokračování příště
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 yumiNekoShinge yumiNekoShinge | 10. listopadu 2014 v 17:57 | Reagovat

twl ten konec ._. ti dám brzo kopačku do hlavy ._. :D *le však jí znáš a víš, že si dělá prdel ^^* ale jinak luxus díl :3 gimme more pls ._. :D

2 Bumbík ^^ Bumbík ^^ | 10. listopadu 2014 v 18:08 | Reagovat

to je tak krutý koniec! :D  heeeej.... som zedavá čo spraví bitkaa! xD  ale nie... s citom halvne.. xD  teším sa :3:3:3

3 Jukyn Jukyn | Web | 10. listopadu 2014 v 19:12 | Reagovat

WOW! TEN KONEC
ty plastová věci s kuličkou vevnitř, chci pokračování a co možná nejdřív (ale nezapomeň spát plz)
je to tak awawaaaaa
chci vidět jak bude dál Mizumi reagovat ! *w* božee
a jeho bratři jsou hovada .___.
bylo mi ho líto
je to tak skvěle napsané
úplně to hltám
další díl!
qwq

4 Tamao-chan Tamao-chan | Web | 11. listopadu 2014 v 21:31 | Reagovat

Konec je nejlepší! ^^ Představuju si, jak by to mohlo teď pokračovat... Mizumi vypadá sympaticky... ^^ Těším se na pokračování... :3

Jo a jinak, promiň, že tě s tím otravuju, ale byla by tu taková menší kontrola SB, tak jestli... ^.^" http://kikiveve.blog.cz/1411/definitvni-trideni-sb/

5 Aya Aya | Web | 16. listopadu 2014 v 20:35 | Reagovat

Ohoho, tak tohle byl děsně boží chapter! *^* Ta bitka na začáktu byla fakt velmi dobře popsaná. Bylo to takové... nom reálné a prostě jsem si to dokázala představit, protože to bylo fakt dobře popsané. Už jsem se s tím jednou setkala a nebylo to úplně ono a tvoje se mi líbilo víc. Achjo, Mizumi mě pěkně štve, teď je z nějak takovej záchranář, grrrh. Oblíbila jsem si Shiya a líbí se mi ta jeho žárlivost, protože jsem úplně stejná, ba ještě horší. Lolz, ta scénka se setkáním se povedla. A konečně chápu tu adopci, když rodiče nemůžou mít děti! Ah, ty to máš dobře promyšlené, hehe. :> Fajn, jdu na další. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama